O posvátném monogramu AN
a mírně zapomenutém karikaturistovi
V době panování Antonína „Sličného“, podle mínění kanadských paní a dívek nejkrásnějšího prezidenta v Evropě, prohlásil na své vernisáži karikatur grafik Jebenof, že v Československu se každý vůl jmenuje Novotný. Fízlové žasli, ale nevěděli, co mají dělat, neb jméno umělcovo ukazovalo na ruský původ. Pověst pravila, že se narodil ruskému důstojníkovi a neteři F. M. Dostojevského. Bohem a uměním nadaný syn byl porozen v Sankt Petěrburgu na nábřeží nedaleko Aurory...
Agenti StB byli nutně opatrní, neboť ruská mafie vystupující tenkrát pod jménem NKVD of KSSS měla dlouhé prsty a s podezřelými nejednala v rukavičkách. Blbé bylo to, že sličný Toník se jmenoval Novotný a jeho vzácné jméno i monogram byl tak opečovávaný, že Dopravní inspektorát na espézetkách přeskočil identifikační AN a po AM následovalo AO, jak si jistě automobilisté té doby pamatují.
A tak si StB oddychla, od ministra po posledního agenta, když na konci úvodního projevu výstavy prohlásil autor, že se jmenuje Jan Blahoslav Novotný, není synem oficíra, ale evangelického faráře z Krabčic pod Řípem a profesora teologické fakulty UK a narodil se půl roku před tím, než Aurora (ne)vystřelila. Jebenof jsou vlastně první písmena jeho jména. Než se ovšem k tomu jménu došlo, trvalo chvíli a životní cestičky byly klikaté.
Celý život byl vlastně Honzou, a to nejen pro kamarády, ale i pro syna i dcery, což v padesátých letech bylo i pro stranickou duši domovní důvěrnice na výsost podezřelé.
Také být dítětem teologa a matky, která vedla letní tábory evangelické mládeže, nebylo zrovna pro kádrováky to nejlepší doporučení. K tomu přispívalo i to, že pan profesor byl dost podobný štváči Churchillovi.
Ani bratr Pavel se moc nepovedl. Narazil na dámu, která nosí váhy v ruce a přes oči má pásku. Tato pásku neměla a Pavlíka viděla rudě a na chvíli ho posadila do ťurmy. Vojnu prožil u černých baronů a Bohu budiž žalováno, že mu krásný Čepička nedal ani svobodníka, přestože nějakým zázrakem promoval jako MUDr. Toho svého omylu dělnická třída velice želela a pan doktor u profesora Patočky na bakteriologii musel nosit místo bílého pláště montérky, aby ji nedráždil.
Zabýval se vědou, ale našel si čas, aby jako fušku dělal autovakcíny proti rýmě pro své kamarády. Potom udělal velikou kariéru v Anglii a tak přišla ČSSR o schopného lékaře.
Jméno Honza bylo pod karikaturami profesorů, spolužáků, herců posléze i politiků.
Po druhé světové válce založil Honza propagační kancelář PROP 7, která sídlila ve Smečkách 22 v budově Českého aeroklubu a podědila místnosti po organizaci SA der NSDAP včetně dopisních papírů.
Členy skupiny byli i pozdější režisér Vladimír Sís, grafik Miloš Hrbas, autor tohoto článku, působící jako textař, kreslíř a poslíček, a brněnský muzikant Boleslav Pisařík.
Honza byl demokrat a tak bylo zcela logické, že převzal v roce 1946 volební kampaň Národních socialistů, posměšně zvaných brkouni, a tak se ve Slově začaly objevovat karikatury Klémy, který měl pod čepicí, rozježeného pana profesora Nejedlého a jiných potentátů.
Posel k tomu semtam připojil kresbu elektriky s číslem 1, což bylo volební číslo KSČ s textem, že jednička má konečnou na Bílé hoře, kdež končila samostatnost česká.
Jako doručovatel nosil výrobky PROP 7 panu šéfredaktorovi Herbenovi, který měl stále se usmívající krásnou blondýnu jako sekretářku. Devatenáctiletý poslíček se jí pochopitelně dvořil, neb to byl kus. A byl to nejen kus, ale, jak se po Únoru ukázalo, i nadporučice StB. I ta uniforma jí slušela.
Honza měl jednu nevýhodu. Jeho karikatury byly věrné a každý potrefeného bezpečně poznal. Poznal se samozřejmě i ministr informací i desinformací Václav Kopecký. A tak se Jan Blahoslav ocitl ve výrobě. Jeho výhodou však bylo, že uměl pracovat i manuálně. Poradil si s plátnem, dřevem, plechem i sádrou a zakotvil v dílnách Propagační tvorby.
Jeho výtvarničtí přátelé se mu snažili pomoci a tak mu nahrávali různé zakázky. Pracoval pro Pražské cirkusy a varieté. Na plakátech se objevovali klaunové, cirkusáci a manéže. Stejná tematika jako u Františka Tichého. Pojatá jinak. Po honzovsku.
Když jsme seděli nad tímto článkem s jeho synem Davidem, dnes profesorem na FAMU, vzpomněli si i na jeden plakát pro Českou pojišťovnu, která tehdy měla smysl pro černý humor. Byl na něm pomník ve tvaru jehlanu, na něm věnec s černou pentlí a místo jména nebožčina epitaf:
Tupá Voršila
v krbu setmělém
líhem topila.
Lehla popelem.
Plakát byl podepsán Max. Bystrá Hlavní správa tiskového dozoru zavětřila, dala si do souvislostí mistra Maxe Švabinského, který tehdy kreslil národního hrdinu Julu Fučíka, a pojišťovácký funerální motiv.
A tak se raději narodil Jebenof, spíše Bulhar než Rus.
Politiky si Honza sám sobě zakázal a přešel do sféry kumštýřské a divadelní. Stal se dvorním kreslířem divadla ABC a k Novotným, vlastně Jebenofům, začali chodit Werichové, Horníčkové, Vlachové a jiní jim podobní. David vzpomínal, jak je všechny poznal z Janových karikatur, a divil se, že pan Horníček nemá tak dlouhý nos a pan Vlach je vzrůstu nevelkého.
Podle pana Horníčka bylo divadlo ABC v těch dobách oázou svobody a krásné práce. Honza do této party patřil. Kreslil zcela výjimečné plakáty (což u divadel v té době nebylo tak obvyklé) a báječné karikatury. Využíval je znamenitě, což lze doložit i kresbou k Horníčko-Kopeckému představení Tvrďák.
Divadlení plakát samozřejmě existoval. Každé divadlo ho používalo. Měl však pouze hodnotu informativní a jenom Honza z něj udělal mimořádné dílko, které dokonale korespondovalo s děním na jevišti.
Bylo toho mnoho, co Jan Blahoslav napáchal.
Ale přišel srpen roku šedesátého osmého. A Honza zapomněl na své dávné předsevzetí a v novinách se začali objevovat Brežněvové, Ulbrichtové i jiní vyznavači bratrské pomoci a opět k Honzově škodě je každý poznal.
Jebenof neměl rád je a oni, jak předpokládal, jeho.
A tak nasedl s manželkou Květinkou na vlak a uklidil se do země helvetského kříže.
Tam bodoval ve svém oboru a Švýcarům předváděl, jak se třeba dá udělat do bytu zcela originální stůl. Byl spokojený, ale ABC to nebylo...
Na rok 1989 vzpomíná Miroslav Horníček (mezi jiným): „Přišla do divadla zpráva, že se Jebenof vrací. Musím říci, že jsem se na nikoho tak netěšil jako na něj. Marně!“
Je to veliká škoda, neboť dnešní politici by byli pro Honzův vtip tou nejlepší inspirací, a účastnil-li by se zasedání sněmovny nebo senátu, nepustil by tužku z ruky ani ve spaní.
Taky by stálo za to, jak by se vypořádal třeba s podobou pana předsedy senátu, který má trochu z TGM, trochu z kentuckého vraha drůbeže, jehož portrét je na každé vyvařovně KFC, trochu z plukovníka Codyho nebo jednoho ze sedmi trpaslíků disneyovské Sněhurky.
Už nám to neukáže.
Jan Blahoslav Novotný, Honza a Jebenof zemřeli ve švýcarském Derndingenu SO dvacátého pátého ledna roku devatenáctistého osmdesátého třetího.
Karel Helmich