D.J.Novotný, Projev při vernisáži výstavy JEBENOF 1999

Jan Blahoslav Novotný
* 2.3.1917 Choceň, c. k. Rakousko-Uhersko
† 25.1.1983 Derendingen/SO, Švýcarsko

Někdy počátkem šedesátých let prohlásil při jakési vernisáži grafik a karikaturista známý pod jménem Jebenof, že v tomhle státě se kdejaký vůl jmenuje Novotný. Chlap téhož příjmení, s očima zeleně rybíma a v sousedním západním Německu přezdívaný ­Schöne Toni, byl v té době prezidentem Českoslo­venské a už socialistické republiky, a tak ono prohlášení vyvolalo lehký šum v sále. Pár českých Bretschneiderù pokukovalo po troufalci, který si dovolil víc, než bylo v oné osvícené době, kdy ministrem kultury byl František Kahuda, záhodno. Ostatní se tiše usmívali, neboť věděli své. A usmívali se ještě víc, když Jebenof s klidem sdělil jednomu ze zvědavých fízlíků na dotaz, kdo jste, občane, že se jmenuje Novotný a jeho syn, kterého měl na mysli, vykládaje cosi o volech, rovněž, a to už od narození, stačí se zeptat, neb stojí támhle. Stál jsem opravdu támhle a rovněž se usmíval. Pár lidí ovšem bylo zmateno, nikoliv kvůli latentnímu hanobení prezidenta republiky, ale pro jméno grafikovo. Novotný? Takové tuctové české jméno? Byli překvapeni, stejně jako onen fízlík, neboť měli zato, že Jebenof se prostě jmenuje Jebenof, kdežto fízlík měl zato čertvíco. Bude tedy dobré povědět, jak se přichází o jméno i jak se ke jménu přichází.

Mé dvě sestry a já jsme ho odmalička znali jako Honzu. Nikdy jsme mu neřekli jinak. Ani v dětství, ani v dospělosti. Když jsem o něm mluvil v první, druhé a jánevím kolikáté třídě, myslely učitelky, že je to můj bratr. Mysleli si to i spolužáci. Když jsem jim vysvětlil, že je to otec, divili se. Divné způsoby, opravdu divné, zvlášť zkraje padesátých let. Nějaké americké manýry, oslovovat rodiče jménem, co? Krčili jsme rameny, o amerických způsobech jsme neměli ponětí, jen jsme věděli, že každý má nějaké jméno a že se obyčejně lidé jménem oslovují. Nám taky neříkali synu nebo dcero. Honza byl Honza a hotovo. Vlastně nehotovo. Podepiso­val se Honza dávno před válkou pod karikatury svých profesorů, herců, muzikantů a zpěváků, podepiso­val se tak i po válce, když pracoval jako výtvarný redaktor ve Svobodném slově, pod karikatu­ry politi­ků. Zápotocký, Gottwald, Nejedlý, Kopecký a další a další, především ti leví, na Moskvu orientova­ní, se nevyhnuli Honzovým typickým karikaturá­m, z nichž byl jeho poli­tický postoj zcela jasný. Pak přišel únor. Pro jedny vítězství, pro druhé prohra. Tehdy tupohlaví lidoví milicionáři Honzu spolu s ostatní­mi redaktory vyvedli pod hlavněmi pušek z redakce a jiní štrachali a hledali originály těch dehonestují­cích obrázků. Honza si je stačil včas všechny nasoukat pod únorové spodní prádlo a v redakci nezůstalo nic. Navzdory tomu jako spousta jiných dohrál. Výnos, který podepsal v březnu osmačtyřicet ministr informací Václav Kopecký, obsahoval toto: Zákaz práce v kultuře. Do výroby! A tak Honza zmizel ze světa kultury a Jan Blahoslav Novotný se stal pomocným dělníkem. Nás ovšem umělecká jména nijak moc nezajímala, nás zajímal on, a tak pro naší maminku, mé sestry a mne, stejně jako pro babičku a dědečka a strejce Pavla zůstal Honzou. Jako takového nám ho nikdo zakázat nemohl.

Po téhle zkušenosti, po obavách co bude dál a proto, že s námi kvůli maminčině těžké nemoci nestačil zavčas emigrovat, se rozhodl, že už nikdy nebude kreslit politické karikatury. Nikdy více neznesvětí své pero a štětec tvářemi politiků. Trvalo dvacet let, než své předsevzetí porušil. Ale aby měl co porušit, musel se nejdřív vrátit tam, odkud ho vykopli. Do kultury. Zní to strašně, ale tehdy se do kultury přicházelo, dělalo se v ní a do ní, odcházelo se z ní. A Honza nechtěl být pomocným dělníkem až do důchodu.

Tenkrát, počátkem padesátých let, pracoval Honza v dílnách Propagač­ní­ tvorby. Byl manuelně zručný, uměl to se dřevem, s látkou, s plechem, se sádrou. Jednou to zkusil znovu se štětcem. Pod jménem Max namaloval plakát clowna pro Pražské cirkusy a varieté. Pak mu dohodil pan Zachariáš plakáty pro Českou pojišťovnu. Jeden byl úžasný a nás jako děti fascinoval. Byl na něm hrob s funerál­ní plastikou, štíhlý jehlan a na něm věnec s černou pentlí a místo jména nebožčina čtyřverší.

Tupá Voršila
v krbu setmělém
líhem topila.
Lehla popelem.

Tehdy ještě měli v České pojišťovně smysl pro černý humor, ale se jménem Max to dál nešlo. Mistr Švabinský zrovna portréto­val na státní zakázku Fučíka. Podepisovat se nadále Max pod propagační plakáty pohřebních služeb a životních pojišťoven by si někdo mohl vykládat velmi špatně. A tak jednoho dne přišel na svět Jebenof. Byl to doslova mistrovský tah. V tom pseudonymu jsou Honzova křestní jména Jan Blahosla­v, je tam i příjmení a vypadá to slovansky. Trochu víc bulharsky než rusky s tím "f" na konci. Nevypadá to tak podezřele jako Novotný, protože každý Čech byl v té době v Čechách podezřelý, domestikovaný Rus, kterého nestačilo NKVD po válce odtáhnout, jakbysmet, jen Bulhar nikoliv. Jako kluk jsem tuhle logiku nechápal. Tak přišel Honza k novému jménu. Nás ovšem umělecká jména nijak moc nezajímala, nás zajímal on, a tak pro naší maminku, mé sestry a mne, stejně jako pro babičku a dědečka a strejce Pavla zůstal i nadále Honzou.

V sedmašedesátém v klubu divadla Semafor vykládal jistý Pavel Vošický, že Jebenofa dobře zná (Honza tehdy kreslil karikatury Jiřího Suchého, Jiřího Šlitra, Karla Gotta, Evy Pilarové a vlastně všech zpěváků ze Semaforu), aniž tušil, že jsem jeho syn. A tak jsem se od toho básnivce dozvěděl, že Jebenof je potomek ruských emigrantů, bývalého carského důstojní­ka ze Sankt Petěrburgu a neteře F. M. Dosto­jevské­ho, kteří utekli z Ruska, sotvaže dozněl výstřel z Aurory. Předtím ještě stačila nebohá paní plukovníková porodit na Něvském prospektu Bohem nadaného syna, který už ve třech letech kreslil karikatury V. I. Lenina, Felixe Džerdžin­ského a Leo Bronštejna, neboli Lva Trockého. Nechtěl jsem Vošickému, který skvěle zpíval Georgia on my Mind, kazit radost sdělením, že se Honza narodil na evangelic­ké faře v Chocni půl roku před tím, než slavná Aurora vůbec vy­střelila, vystřelila-li vůbec. Ale byla to moc pěkná legenda, bohužel se nestačila díky Honzo­vě emigraci ujmout. Rod Novotných pochází z Řešetové Lhoty a mezi vzdálené předky patří i Barbora Novotná, rozená Čudová, v české literatuře známá pod jménem Babička.

Bydleli jsme v Bílkově ulici, Honza měl vedle kuchyně v kamrlíku pro služku stůl a tam pracoval. Pro nás to byl kouzelný svět. Štětce, tužky, papíry, skici, plány, tuše, barvy, tinktury a politury, kašírované hlavy, sádrové modely, loutky. Stával jsem vedle něj a díval se mu na ruce. Jak kreslí, jak modeluje, jak si zapálí cigaretu, dá si práska a zaujat prací nechá tu cigaretu klidně dohořet. Tehdy jsem ponejprv spatřil cizí tváře. Vlastu Buriana, Laurela a Hardyho, Chaplina, které kreslil na plakáty pro výstavu Smích boří a tvoří; pak jsem spatřil Jana Wericha, Karla Vlacha, Miroslava Horníčka a mnoho dalších. Znal jsem je všechny dřív z karikatur. Ostatně z karikatur jsem znal i Got­twalda a Václava Kopeckého a rudého dědka Nejedlého a myslel jsem si, že jsou to nějací lumpové z pohádek. Měl jsem to trochu popletené a nebylo divu, když nám strejc Pavel, než ho zavřeli, hrával loutkové divadlo, kde se vodník jmenoval Uljanov a čert Džugašvi­li a byli to pěkní prevíti. Herců jsem ovšem znal daleko víc než politiků. Ve třiačtyřicátém vydal Honza v Brně, kde přežil válku, v grafic­kém uměleckém závodě Zdeňka Bilíka, knížku Hvězdám blíž, filmové nebe v karikatuře. Pětačtyřicet herců a hereček, jejichž tváře jsem znal téměř zpaměti daleko dřív, než jsem je viděl na stříbrném plátně.

Jednoho dne se Honza rozhodl, že nám udělá radost. Vymaloval nám dětský pokoj. Každý jsme měli nad postelí nějaký výjev. Nad mou byl kluk s kšiltovkou na větrné pláni, jak pouští draka. Honza to ovšem dotáhl do konce. Od klubka provázku, co měl ten dvojrozměrný kluk na zdi, vedl špagátek a u stropu visel opravdický papírový drak. Ruda Kaucký, co jsem s ním chodil do první třídy, se divil, jak otci můžu říkat křestním jménem. Když viděl toho kluka s drakem nad mou postelí, tak ho začal zdravit Dobrý den, pane Honzo.

První plakát, který si pamatuju, byl Limonádový Joe. Rudolf Cortés se svými Smith & Wessony, celý v bílém. A v programu karikatury Josefa Hlinomaze jako Grimpa, Miloše Kopeckého jako Horáce, Jana Maška jako Douga Badmana, Jaroslavy Adamové coby Tor­nádo Lou a dalších postav, které jsem znal z Brdečkovy knihy, vydané v pětapadesá­tém roce. Tehdy se pozdější ABC jmenovalo ještě divadlo Satiry. Pak přišel plakát a program na Caesara. Honza chtěl do programu dětskou kresbu, a tak řekl mé sestře Martě a mě, abychom nakreslili jak chlap morduje chlapa. Tu dětskou naivní kresbičku nakonec použil. I kresbu ježka dole na plakátě, kde Jan Werich s Miroslavem Horníčkem podpírají padající dórský sloup. Věděl jsem, jak se ti dva jmenují, co dělají, viděl jsem jak vypadají, Jana Wericha jsem znal ze starých filmů a věděl jsem, že místo Jiřího Voskovce, který zůstal v Americe, stojí po jeho boku Miroslav Horníček. Myslel jsem si, že vím, jak vypadají. Jan Werich se sám sobě podobal. Když k nám jednou večer přišel na návštěvu, bedlivě jsem porovnával jeho skutečnou tvář s tou, kterou jsem znal z karika­tur. Bylo to v pořádku. Ovšem když jsem ponejprv viděl Miroslava Horníčka in natura, díval jsem se dost překvapeně na jeho nos. Měl ho rozhodně menší, než jak mu ho kreslil Honza na svých karikatu­rách. Překvapilo mě to. Divil jsem se, že si to od Honzy nechá líbit, mně někdo nakreslit takový frňák, dostal by tehdy do nosu. S Karlem Vlachem to bylo totéž, i když ještě trochu jinak. Že je malý, to jsem věděl z doslechu, ale že je opravdu tak malý...

Šel jsem jednou s Honzou do ABC, nesl ukázat Janu Werichovi nějaké skici. V kanceláři byl i Karel Vlach. Pozdravil jsem pana Wericha, on mne a pak Honza řekl tomu malému pánovi, který byl menší než já (bylo mi asi dvanáct), že jsem jeho syn. On na mě koukl, podal mi ruku a prohlásil:
„Já jsem nějakej Pšenička. Boxer.“
Zavrtěl jsem hlavou, protože jsem věděl, že to není pravda a že tenhle usměvavý člověk je někdo jiný. Až na ten nos, který měl menší, než na Honzových karikaturách, byl k rozpoznání.
„Pšenička měří metr devadesát,“ řekl jsem. „A váží sto dvacet kilo. Těžká váha, pane Vlach.“ (Tohle jsem věděl od Pepiho Volfa, ten znal všechny boxery a jejich fotky nám ukazoval ve škole.)
Karel Vlach se s úsměvem podíval vzhůru - hodně vzhůru - na Jana Wericha.
„Není ten kluk nějak moc chytrej?“
„To bude asi tím, že to je mladej Jebenof,“ řekl Jan Werich.
A měl jsem to. Od té doby mi tak říkali. Jarmila Týlová, pan ředitel Dohnal, Jan Borovička, který se staral v divadle o propagaci, nebo Lubin Kostelka, který až po mnoha letech, když jsme tak sedávali u vínka, zjistil, že se jmenuju vlastně David.

Honza si nosil domů hry, na které měl dělat plakáty. A já je začal číst. Nikoliv proto, že bych byl kdovíjak zázračné dítě, ale proto, že Honza si je s Květinkou (to byla naše maminka a také jsme jí nikdy neřekli jinak) četli nahlas a nahlas se smáli, tak jsem si taky chtěl něco užít. Sedával jsem v pokoji a četl Werichovu úpravu Labichova Slaměného klobouku, která se hrála pod názvem Helenka je ráda, Těžkou Barboru, Baladu z Hadrů, díky níž jsem jednoho dne sáhl po Villonovi. Četl jsem ty texty, protože jsem z nich znal fragmenty v čistě grafické podobě, různé varianty návrhů plakátů, skici, fascinovala mě smějící se kobyla se slaměným kloboukem na hlavě i silhoueta Jana Wericha coby ponocného a Miroslava Horníčka v pryčně jako návrh plakátu k Balady z hadrů. Měl jsem zato, že když jsou Honzovy kresby veselé a vzbuzují smích, že budou veselé i ty hry. A samosebou, že byly.­ Později jsem četl i jiné texty, Návštěvu staré dámy, Husary, Kesserlinkovy Jezinky a Bezin­ky, které ve čtyřiačtyřicá­tém natočil Frank Capra s Gary Grantem, Charleyovu tetu a další hry. Jako dítě jsem byl líný číst, jenže tehdy mnou začínala lomcovat zvědavost, protože ty hry souvisely bezpro­středně s tím, co dělal Honza. Kdyby byl u dráhy, patrně bych měl dneska v malíčku jízdní řády, což by mi nebylo nic platné. Jízdní řády se změnily, divadelní texty nikoliv. V tomhle punktu jsem měl kliku. Nadto mě v té době napadlo, že budu hercem. Hrál jsem v divadle Máj a zkoušel jsem to ve škole. Samozřejmě, že jsem začal do ABC chodit, díky Tylce jsem měl vždycky volňásky a místo na rande na Petřín jsem chodil se slečnami do divadla. A tak jsem se z pokoje, kde jsem si představoval, jak asi budou hry inscenová­ny, přesunul do hlediště a konfrontoval své představy s realitou.
Byla tu jedna věc, která mě nemohla uniknout. V Praze bylo kdovíkolik divadel - a my nechodili jen do ABC - ale žádné z nich nemělo kreslené plakáty. Jen text, vysázený tak či onak, ale nic jiného. Divadelní plakát jako artefakt neexistoval, bylo to jen holé sdělení. Teprve v roce dvaašedesát nebo třiašedesát se objevil nádherný plakát na Richarda III., kterého hráli v divadle E. F. Buriana (ještě ho mám schovaný). Do té doby jsem fakticky žádný pořádný divadelní plakát neviděl. Rozumí se samose­bou, že jsem byl jaksepatří pyšný, že ty jediné divadelní plakáty, které jsou plakáty v pravém slova smyslu, dělal Honza. (Pokud jsem ovšem ve své pubertální blouznivosti n_jaký opravdový plakát přece jen přehlédl, omlouvám se jeho autoru či autorům.)

Divadlo Satiry změnilo název, nezměnil se ovšem styl. Ani divadla, ani Honzových plakátů, karikatur, divadelních programů, ani kostýmů, které začal navrhovat. Vzpomíná­m, když se připravo­val Nasredin, jak se musel radit ohledně látek, protože ho zajímalo, v  jaké textilii se člověk cítí dobře, v jaké se mu dobře dýchá a v jaké je k nevydržení. Sám s tím neměl totiž zkušenost, protože punkto oblékání, byl zcela konzervativní. Kalhoty vlněné, saka z tvídu, košile popelínové, hedvábné kravaty, boty z teletiny, flaušový kabát, jelenicové rukavice, klobouk z velejemné plsti. Jenže Nasrdedina, ani vojáky ani ostatní postavy do tvídu obléct nemohl, ženské už vůbec ne, a tak se musel zeptat Květinky, která věděla, protože měla dvě dcery a šila jim kdeco, než se to nenaučily samy. A samozřejmě neměl tušení, která látka se mizerně šije, která pod Singrovkou klouže a která drhne a muchlá se, která je sice na pohled pěkná, ale příšerně se mačká, jakou nelze vyprat víc než třikrát, protože pak je z ní hadr, ale to mu zase řekl pan Vítek, krejčovský mistr z ABC, protože on a jeho lidé se s tím, co si kostýmní návrhář vymyslel, nakonec museli mořit. Pokud šlo o kostýmy vojáků z Nasredina, inspiroval se Honza kresbami vojáků z pohádek J. Haufa a kresbami s Karavany, které ilustroval Jiří Trnka. V té době Trnka také ilustroval Perníkovou chaloupku a Jeníček a Mařenka a Ježibaba k tomu byli přiloženi jako vystřihovánka. A takovou vystřihovánku Jiřího Trnky udělal Honza Jiřímu Trnkovi za ty ukradený vojáci, jak mu napsal dozadu.

V té době kreslil Honza nejrůznějším lidem novoročen­ky. Karlu Vlachovi pravidelně, Ladislavu Bezubkovi, Milanu Chladilo­vi, Jiřímu Štuchalovi, zkrátka spoustě svých známých, na nichž samosebou byla vždycky jejich karikatura. Dělal plakáty ke koncertům Karla Vlacha, Karla Krautgartnera nebo Ladislava Bezubky, začal kreslit karikatu­ry zpěváky ze Semaforu, později udělal dva plakáty pro Waldemara Matušku. S ­Jiřím Suchým se znal z Propa­gační tvorby, z Vltavy a z Reduty, a tak nebylo divu, že pro hru Člověk z půdy, kde pana Somera hrál Miroslav Horníček a alternoval s Milošem Kopeckým (to bylo ještě ve Smečkách), zhotovil maňásky obou pánů, z karikatur dvojrozměrných se staly karikatury trojrozměr­né, duté hlavy z tehdy nového materiálu moduritu, který se vařil v neosolené vodě, velké jak dětské hlavičky. Kam se poděly nevím. Werichovo ABC bylo se Semaforem duchovně propojeno skrze kořeny Osvobozené­ho divadla a bylo to také po ABC jediné divadlo, s kterým kdy Honza spolupracoval a kam chodil. V Národním byl jedinkrát v životě asi v sedmnácti na Braniborech a když slyšel sbor zpívat Udeřila naše hodina, otevřely se brány, pražská se vzbouřila chudina a zahraje si na pány, zoufal si. A to bylo čtrnáct let před vítězným únorem!

Technika, kterou Honza často užíval, byla velice zvláštní. Zamlada dělal pérovky, byl opravdu skvělý kreslíř, ale zároveň zkoušel dělat věci jinak, hledal svůj vlastní styl a troufám si tvrdit, že se ten styl nikdy nikomu nepodařilo napodobit, i když jsem takové pokusy viděl. Nevím, jak na to přišel, možná ho inspirovali staří Čínani - pracoval s čínskými štětci z vlčích chlupů - možná zkombinoval starou techniku se svým nápadem používat arabskou gumu. Na kladívkovou čtvrtku, anebo na neexponovaný a vyvolaný fotografický papír nakreslil tužkou nejdřív karikaturu, pak ji obkreslil arabskou gumou a teprve potom použil tuš. Vznikla tak trhaná, jakoby nervní linka, která ovšem vůbec nervní nebyla, to jen tuš prostě na některých místech na arabské gumě neulpěla, anebo jen v kapič­kách a výsledný dojem byl, jakoby mu špatně spouštělo plnicí pero. Stejně tak, když měly být karikatury barevné, nevybarvoval vždycky celou plochu obličeje nebo jakékoliv jiné části, aby to nevypadalo jako kolorovaná pérovka, ale spokojil se jen s částečnými barev­nými plochami, kopírujícími pouze volně hlavní linku. Tohle patři­lo k jeho stylu; nikdy, ačkoliv to uměl, nepoužil realistic­kou kresbu, viděl svět kolem sebe jako karikaturu toho světa, který bona fide stvořil Hospodin.

První a zároveň poslední výstavu v Čechách měl právě v ABC v roce 1964. Jmenovala se Plagáty a plagiáty, zahajoval ji, pokud se nemýlím, Miroslav Horníček a vzpomínám, že mezi prvními podepsanými v knize hostí byl Max Švabinský, jehož kostrbatou linku kterýsi z Honzových známých grafiků skvěle napodobil, až se chtělo věřit, že sám velký Mistr nelenil, vylezl z hrobu a šel se na tu výstavu skutečně podívat.

Když přišel osmašedesátý, porušil Jebenof své předsevzetí, které si dal ještě jako Honza a pustil se po dvaceti letech do politické karikatu­ry. A tak se v novinách objevil kupříkladu Alexander Dubček coby Jánošík, kterému Antonín Novotný sype z pytlíka pod nohy hrách, objevil se Smrkovský a mnozí další, kteří se angažovali pro i proti. Po srpnové okupaci Českoslo­venska se na trutnovsku objevily Honzovy plakáty s karikatu­rami Dubčeka, trhajícího řetězy na rukou, skládající se ze čtyř písmen S-S-S-R, ale to už bylo to poslední, co doma nakreslil. Po dvaceti letech už nechtěl čekat, jak se to zase vyvine, už jednou mu bylo soudruhy zapovězeno pracovat v kultuře a nechtěl to zažívat znovu. A tak v Čechách Jebenof skončil, zůstaly po něm desítky karikatur, některé věnoval karikovaným, některé nám zůstaly doma, zůstaly po něm desítky plakátů a tak jako po stovkách lidí, kteří opustili Českosloven­sko, zůstalo prázdno i po něm. Kdyby býval byl zůstal, znovu by skončil s politic­kou karikaturou, období normalizace by ho dorazilo, ale ve švýcar­ském exilu mohl nerušen_ a úspěšně pokračovat v publikování karikatur Brežněvových, Gromykových, Kosyginových, Ulbrichtových, stejně jako karikoval švýcarské politiky, kteří byli naopak hrdí a pyšní, že jim někdo věnuje takovou pozor­nost. Ale to už nijak nesouviselo s diva­dlem ABC, s pro­středím, které miloval, s přáteli, kteří zůstali v Čechách a z nichž většinu už nikdy neviděl. Jedinou živou spojnicí zůstala dobrá duše divadla ABC a stará kamarádka Jarmila Týlová, kterou tu a tam jako nepotřeb­nou penzistku a pro komunis­tický režim zcela nepoužitelnou osobu pustili za hranice vskutku nevšedních socialistických dnů na návštěvu její dcery Jany, žijící v Züri­chu.

Honzův bratr, strejc Pavel, který emigroval s celou rodinou, kdysi prohlásil, že se do Československa vrátí jedině v případě, že tu nebudou vládnout komunisté. Na rozdíl od Honzy měl štěstí, že se toho dočkal. Ale přeci jen: díky této výroční knize se Jebenof vrací do Čech alespoň fragmentem svého díla, nerozluč­ně spjatým s divadlem ABC. Kdyby býval byl u dráhy, zbyly by po něm jen dávno prošlé jízdní řády. A tak mi nezbývá než nakladate­li a editorům jménem rodiny poděkovat, že Jebenofovi v této knize věnovali prostor. Nás ovšem umělecká jména nijak moc nezajímala, nás zajímal on, a tak pro naši maminku, babičku a dědečka a strejce Pavla, kteří už nežijí, stejně jako pro mé sestry, zůstal i nadále Honzou.
1999