Dopis do rozhlasu - odeslaný? Neodeslaný?
Eleonora Kellerová - O výchově. Reakce na rozhlasové přednášky. Psáno na podzim roku 1958
Zasílám deníček jiný, než jsem si na poč. Ru předsevzala. Chtěla jsem se mnohem víc věnovati propracování jednotlivých zkušeností ve výchově, ale jak to bývá, tolik předsevzetí člověk neprovede. A ač jsem několikrát k psaní zasedla, nebyl čas ani klid k práci. Poslouchala jsem téměř všechny Vaše přednášky a daly mi mnohé. Jen mám stále takový ne příjemný pocit, že se nyní tolik mluví o výchově, teoreticky jsou rodiče dobře informováni. Ale jak to přijde, že to v praxi vypadá tak zcela jinak. Je ta jejich láska tak slepá? Proč, vstoupí-li maminka s dítětem do elektriky, posadí se děťátko a nechá maminku stát. Jakou úctu má dítě k rodičům neřku-li k ostatním lidem? Teoreticky se nepomůže, ale najít něco takového jako jsou lékařské poradny pro matky také pro prakt. výchovu.
A tak promiňte, že ..... podávám jen některé směrnice, podle kterých jsme se snažili vychovávat své děti, z kterých - i když často klopýtnou a budou chybovati - doufáme, se stanou pracovití a poctiví občané a charakterní lidé.
Naše děti vyrůstají v pěkném rodinném prostředí. Jistě, že se najdou někdy mezi námi rodiči malá nedorozumění, ale snažíme se většinou o samotě domluvit. Říkám většinou, protože někdy jsme se před dětmi také neovládli. Ale litovali jsme toho, ačkoliv nikdy to nebylo tak ostré, aby děti za vším neviděly, že se máme rádi. A stalo se jedinkrát za téměř 22 let manželství, že hněv trval do druhého dne. A ta jednotnost s kterou před děti vystupujeme měla veliký vliv na výchovu a byla nám pomocníkem. Vyskytli-ly se problémy při výchově, našli jsme si vždy chvilku, abychom se dohovořili, jak postupovat. Příklad rodičů má veliký význam pro děti. Pamatuji se ze svého mládí, že jsem položila svému tatínkovi všetečnou otázku, na kterou mu jistě nebylo lehko odpovědět. Nejdříve přešel otázku mlčením, ale když jsem otázku opakovala, odpověděl mi pravdivě. Zapůsobilo to na mě tak mocně, že na to nikdy nezapomenu a váhám-li někdy, jak odpovědět dětem, vždy mám před sebou svého tatínka. A nejen v pravdomluvnosti, ale i v ostatních vlastnostech jsme dětem příkladem. Pracujeme-li poctivě, radostně a svědomitě, nechceme-li dětem zabezpečit jen pohodlný život, roste pak důvěra mezi rodiči a dětmi.
Důležité ve výchově je mít zájem o život dětí, nebagatelisovat jejich těžkosti, umět se radovat z jejich radostí. Projevují-li rodiče zájem o život svých dětí již od jejich útlého věku, navyknou si děti samy za rodiči přijít. Vypravují, jak se měly ve škole, s kým mluvily atd. Vyžaduje to ale, aby rodiče opravdu poslouchali, co děti vypráví, pohovořili si s nimi. Tato vzájemná otevřenost a sdílnost je nám teď odměnou za to, že jsme si často udělali čas na nějaké vypravování, které se nám zdálo podružné a nám se právě chtělo třeba číst nebo dělat něco jiného. U nás je žákovská knížka jen kontrolou při podpisu. Jsem si jista, že děti mi každý úspěch či neúspěch řeknou hned při příchodu ze školy.
Máme-li zájem o život našich dětí, objeví se nám také lépe jejich charakterové vady. Ale i nad těmi nesmíme ztrácet hlavu, vím, jak jsem byla nešťastná nad povahou svého synka v předškolním věku i nad jeho lhaním asi ve 3. třídě. Byl tvrdohlavý, raději se sám "potrestal", šel do druhé místnosti za dveře, kde byl sám, nebo šel bez oběda si lehnout. Ale trpělivostí a hlavně důsledností se nám jeho špatné návyky podařilo zdolat, až někdy obávám, není-li teď zase příliš mírný. Ale jaká je to pro nás zase radost, dozvíme-li se, že právě tento chlapec řekl svému známému, že čím je starší, tím více si uvědomuje, co mu rodina a rodinné prostředí dalo a jak si toho váží. A přitom je v té době pubertální, je mu 16 1/2 roku.
Dítě nás má od mála rádo, jsme pro něj první autoritou. Snažme se tuto lásku nezklamat, živit ji. Dítě musí vědět, jak nás jeho zlozvyky bolí a trápí. Že mu důvěřujeme, že se bude snažit o nápravu. Nikdy nesmíme shlížet na dospívající dítě dolů, ale považovat je za rovnocenné, čím je starší dítě, tím musí být poměr mezi rodiči a dětmi přátelstější. Zaujalo mne ve Forsytech, že mladý Jolyon říká svým synům, nejdříve Jollymu a pak i Jonovi "starouši" a vůbec vztah otce a synů se mi tam velice líbil. Dobrovolný, nenucený, otevřený a přátelský vztah mezi rodiči a dětmi pomáhá dětem přenášet se přes mnohé těžkosti a problémy v dospívání. Vidí-li dítě, že máme zájem o jeho život, snaží se, byť i kriticky, poslechnout našich rad. Tři z dětí mají svá "klackovská" léta za sebou a jsme rádi, že neprožívaly žádné prudké výkyvy, že prošly poměrně klidně těmi svými problémy. Že věděly, že i když udělaly něco, s čím jsme nemohly souhlasit, že mohlo přijít domů a že jsme nejen mu odpustili, ale že jsme se jim snažili i pomoci se přes ten problém přenésti. Je mnohem účinější pro dítě provede-li něco, když vidí, že je nám to líto a že nás to trápí, než trestáme-li je a hubujeme. Jsme šťastni, že i v dospívání se nám děti neodcizily, ale že jsme si dokonce i bližší, poněvadž dětská láska je prohloubená nyní vzájemným porozuměním.
Trestání dětí je vůbec pro rodiče jeden z nejtěžších problémů. Můj tatínek říkal "jen ne v afektu" a často mi to opakoval, když viděl, že někdy jsem vzplanula. Jsem přesvědčena, že bez tělesných trestů to u menších dětí nejde, ale abych se vyhnula trestat v rozčílení, zavedla jsem "vařečkový způsob". Dítě si muselo samo dojít pro vařečku a zatím jsem se snažila upřesnit si hloubku přestupku a dle toho trestat. Ale často to ani nemuselo být. Domluva a pokárání stačilo. A zase vzpomínám na svého tatínka, jak on nás trestal. Pamatuji si, že jsem od něho dostala tělesný trest jen 1x, ale měl daleko účinější trestání, třeba 2-3 dny s námi kromě nejnutnějších věcí nepromluvil. Pamatuji se, jak jsem kolem něho obcházela a dožadovala se jeho zájmu, ale nic to nebylo platno. Sama jsem se snažila postupovat i u svých dětí podobným způsobem, ale nedokázala jsem to. Bylo asi u tatínka potřebí, aby se sám hodně zapíral. Od maminky jsme někdy dostali pohlavek, ale ten nebolel a hned se na to zapomnělo, ale tatínkovo trestání pamatuji stále a vím dosud, za co jsem byla trestána. Při trestání, třeba jen slovním, musíme si ale uvědomit, nekřivdíme-li dítěti, nejednáme-li tak z neznalosti nebo z přesvědčení, že nejedná špatně. Pak se v dítěti probouzí pocit křivdy. Sama jsem to ve svém dětství prožila 2x, že mně maminka vyčítala něco, o čem jsem nevěděla, že se to nemá dělat. A moje dcerky mi také řekly, že byly několikrát hubovány také aníž by si byly vědomi, že něco provedly. Takový trest u dospívající mládeže musí zmizet vůbec z výchovy. Stejným problémem jako trestání je i odměňování. Neschvaluji peněžité odměny za vykonanou práci, dobré známky. Děti si musí uvědomit, že je to jejich povinnost. Mnohem účinější je pochvala a vidí-li, že udělal nám radost. Zná-li dospívající dítě finanční poměry v rodině a je-li ohleduplný, nežádá ani peněžité odměny, stačí mu, snažíme-li se mu udělat radost, splniti některé přání a má radost, může-li i nám způsobit radost nějakou pozorností. Při 4 dětech a jednom platu musíme žít tak, abychom vystačili, staly se děti v požadavcích skromné a jsou pro život lépe vyzbrojeni než děti žijící v nadbytku. Sama jsem nemocná a nemohla tak jít do zaměstnání, ale ani bych nechtěla, matka může nejvíce dětem prospěti, vychovává-li je sama. Každé z mých 4 dětí je povahově různé, znám je od malička a snažím se je vychovávat individuelně. Jak by tomu ale bylo, kdybych byla zaměstnána a děti by vyrůstaly v družině. Sebelepší vedoucí nemůže děti tak dobře znát a dát jim to, co každé individuelně potřebuje.
I když se musíme všichni někdy uskromnit, naučí se děti vážit si malých věcí, naučí se radovat i z maličkostí. Tím se jim rodina ještě více sblíží a prohloubí se vzájemná láska. Snažili jsme se v dětech vždy pěstovat úctu k rodině a vzájemné pospolitosti. Moje mladší dcerka se mnou poslouchávala někdy universitu. 18. 8. byl však vysílán rozhlasem po drátě "veselý program" z Lipska a dcerka byla celá nešťastná. Co prý je platno mluviti o výchově v rodině, mluví-li se tak neuctivě o vztahu mezi mužem a ženou. Nemohla ani usnout. Takové pseudoveselé historky by se neměly vysílat, uráží-li se tím člověk, kterého se snažíme vychovat rovného a přímého. Sesměšňování a ironisování lidských vztahů dospělých dítě bolí, jak jste sami přednášeli. Nešlo by něco dělat - upozornit na to příslušné místo v rozhlase?
Výchovu vlastností musíme začít již docela v útlém věku. Na počátku se musí vyžadovat na dětech poslušnost, ale ne dresura, čím dále se musí nechati více svobody, aby děti pochopily "svobodu v poslušnosti". Naše děti si často stěžují, že jim necháváme až příliš mnoho svobody, že se musí rozhodovat samy, ale pod zorným úhlem našeho rozhodování. Ví, co bychom si přáli a tím, že mají svobodu se prý tíže rozhodovaly pro něco, s čím bychom nesouhlasili a co by třeba i udělaly, kdybychom jim to autoritativně zakázali. Taková volnost je ovšem také nebezpečná, hlavně na počátku se musí nad konáním dětí bdít, nenápadně poradit. Ale docílí-li se takto výsledku, učiní to poměr mezi rodiči a dětmi bližší a přátelstější. A příklad rodičů bude ve všem rozhodování dětem vodítkem.
Nesmíme se také v dospívání bát kritiky dětí. Tím, že jsme v tak úzkém každodenním styku s dětmi, dítě vidí naše přednosti ale i chyby. Nesmíme se zlobit, když nám něco neobratně vytkne. Když my promlouváme s dětmi o jejich chybách, dítě musí vědět, že to s ním myslíme dobře. A vytkne-li nám něco, ovšem ne hrubě, dospívající dítě, musíme se to naučit brát také jako výtku z lásky. Rodiče ale musí také umět včas zarazit kritiku, aby dítě poznalo, až kam může jít a nenaučilo se podceňovat rodiče.
Musíme učit dítě, aby vidělo vedle sebe i ostatní lidi, lidi s jejich radostmi i starostmi. Snažit se pomoci, kde je pomoci třeba, často stačí jen slovíčko. (Říkala jsem si to s dcerkou nedávno po shlédnutí filmu Zde jsou lvi. Jak by bylo inženýrovi stačilo povzbuzení bližního.) A kolik je takových lidí vedle nás a kolik radostí to nám samotným působí. Radostnost je vůbec nádherná vlastnost. Konat vše ne z nutnosti, zamračeně, ale radostně a celá práce je pak o polovinu snadnější. Jeden známý učitel jednou řekl, že by se měl člověk jedenkrát za den od plic zasmát.
S výchovou k práci se musí také začít od maličkého dítěte. Malé dítě pomáhá rádo, je na to pyšné, bere pomáhání spíše jako hru. U většího je to zdánlivě pro ně omezování svobody, vyloží-li se jim však, jak tím pomáhají rodičům a umožní třeba mamince, aby si mohla také něco přečíst, udělá to milující dítě rádo. U nás mytí není problémem, mopování, vybírání popela, drhnutí kuchyně atd. Nádobí se dělá společně, ostatní práce jsou rozděleny a pevně stanoveny. Každý má svou povinnost a koná ji bez reptání a ochotně. Nemá-li čas, ohlásí to a udělá to buď 2. dítě nebo já. Na počátku se musí dohlížet, je-li daný úkol dobře vykonán, nedovolovat ledabylost. Musíme dítěti poradit, jak kterou práci konati, naučit je "fortelu". Nesmíme také přeceňovat jeho síly, poradit, pochválit, naučit je, aby práci konalo radostně. Sami nesmíme nikdy hubovat na práci, ale i tu, kterou neděláme rádi, dělat svědomitě, protože provedena býti musí. Dítě si toho jistě u nás všímne, budeme-li takto pracovati. U dětí je ovšem první povinností učení, ale pomáhají-li, naučí se ocenit i práci ostatních. Denní rozvrh musí býti přesný a dodržován. Ale vidím-li naše děti, zdá se mi často, že mají málo času pro sebe, na své zájmy. To je problém, na který si stěžuje mnoho rodičů. Ale jsme tím vinni také my, rodiče, že jsme tak uspěchaní, že si často neumíme udělat čas na klidnou chvilku, pohovor a odpočinek.
Vztah k druhému pohlaví. Dítě musí vědět, že nesmí druhému ublížit. Zase je tu dobrým vodítkem chování rodičů. Dítě musí se naučit přistupovat k 2. pohlaví čestně. Musíme s dítětem pohovořit, jasně mu odpovědět na jeho problémy. Rodiče musí být velice jemní a trpěliví při vysvětlování, nikdy nesmí ironisovat a zesměšňovat. Mně bylo velikým poučením moje netaktnost, které jsem se dopustila při prvním zamilování nejstarší dcerky. Přijela domů z brigády a ještě se ani nesvlékla a již mi vypravovala, že se zamilovala. A tu mi uklouzlo "však to není ještě ten poslední". Hned bych byla vzala ta slova nazpět, která jsem v nerozumném žertu pronesla. Účinek těch slov byl těžký jak pro ni, tak pro nás rodiče. I když se pravda mých slov velice brzo potvrdila, chlapec jí asi za měsíc napsal, že to byl omyl, uzavřela se dcerka do sebe a dalo mi hodně dlouho práce, než jsem zase získala její důvěru. Bylo to poučení pro nás oba rodiče, dcerka zaslechla, jak mluvíme spolu a že muž odsuzoval chlapcovo jednání když prohlásil, že každé děvče, s kterým chodí jen získá, mluví-li s ním; přičítal svému intelektu velikou důležitost.
Velký význam má žije-li dítě i mimo rodinu v pěkném prostředí. Známe přátele našich dětí, přicházejí k nám, v létě na procházky nebo wolleyball. Je to pro nás uklidňující, víme-li, že můžeme bez obav děti pustiti kamkoliv. V zimních měsících se scházejí k poslouchání gramofonových desek a udělají si to i jako program, že si za večer pouštějí jednoho hudebního skladatele (letos měli pokud se pamatuji večer Mozartovský, Smetanův, Dvořákův, Beethovenův a "smíšený"). Desky některé máme, jiné si přinesou. Srovnávají poslouchané s Očadlíkem. Někdy si pustí na konec i něco veselého. Např. Spejbla nebo Čochtana. Mládež chodí společně do divadel a kin.
U dětí se musí pěstovat porozumění a úcta k umění. Musí se naučit si vážit četby, zacházet šetrně s knihami, neobracet knihy hřbetem vzhůru, nečíst při jídle. Viděla jsem v elektrice, jak manželé četli společně knihu, každý si vzal kousek "salátu", jak prohlásili. Dokud byly děti malé, přečetla jsem si nejdřív sama knihu, případně zcensurovala místa, která se mi nelíbila. Po známých jsem sbírala názvy hodnotných knih.
Velmi se mi líbila Vaše poznámka, že estet. výchova by měla prostupovat všemi předměty.
Myslím, že věnujeme málo času, abychom vedli děti k umění, málo navštěvujeme výstavy, galerie. Snad by i rozhlas mohl udělat více. Hudební rozbory pro děti posledních tříd osmiletky byly velice dobré.
-----------------
Velikou pomocí ve výchově nám bylo, že máme děti čtyři. Soulad je mezi nimi pěkný, i když někdy si chlapci vymění názory. Vzájemně si pomáhají, sdělují si všechny své starosti a rozumí si velice pěkně. Když mi zemřel náhle tatínek a s mužem jsme odjeli, roztáhly si na noc dvoulůžkový gauč a lehly si tam všechny 4 a držely se za ruce. Dělí se poctivě o vše, co dostanou, rozhodně si myslím, že více dětí v rodině je věc velice zdravá pro děti. Jsou méně sobecké a méně náročné, dovedou si všelicos odříci. I když by se mohlo dětem zdáti, že takové odříkání v různých věcech je jim nepříjemné, žádné by neměnilo.
Pomáhají i nám při výchově. Potřebujeme-li někomu z dětí domluvit nebo nelíbí-li se nám jeho jednání, klesá-li prospěch ve škole, vezmeme si na pomoc ostatní děti. Rodiče se ovšem musí chovat ke všem dětem stejně, ukazovat jim stejnou lásku, aby se děti nevychovávaly k zatrpklosti.
Ale na 2. straně větší počet dětí v rodině přináší sebou i mnohé těžkosti. Je to problém nejstaršího a nejmladšího dítěte. Nejstarší dcerka chce mít jakousi převahu nad ostatními, je povahově velice starostlivá a pečlivá, uplatňuje právo nejstaršího. Ostatní děti, hlavně dcerka, která je jen o 16 měsíců mladší, to těžce nesou a dochází k malým konfliktům. Tuto autoritativnost však přenáší i na své nejbližší přátele. Zdá se mi dokonce, že se to projevuje i ostřejším zabarvením hlasu a různými pohyby. Promluvila jsem s ní o tom, a ona s tím opravdu bojuje, ale upadá do toho vždy znovu. Nejmladší chlapec zase je nejuzavřenější ze všech dětí, zdánlivě ho nic nebaví kromě čtení knih a sbírání známek a hraní šachu. Přemýšleli jsme o tom a myslíme, že trpí jaksi pocitem, že nestačí ostatním dětem. Vyhledává společnost jen mládeže starší. Ve třídě je ale velice oblíben, děti za ním chodí často k nám. Tak se nám zdá jaksi rozdvojeně, venku je živý, veselý a chová se tak jak každý jiný chlapec jeho věku. Doma se někdy zdá býti ke všemu lhostejným. Je velice přítulný a mazlivý, ale zatím co ostatní děti na př. pomáhají bez říkání a ochotně, on vykoná také bez říkání svou povinnost, ale bez iniciativy. Málokdy projeví, co se v něm děje. Je velice citlivý a snad tím těžko nese, že ostatním dětem nestačí. My se ale naopak zase obáváme, neklademe-li na něho příliš velké požadavky a nepřetěžujeme-li ho. Někdy si s ním nevíme opravdu rady. Je bystrý, jeden z nejlepších ve třídě, neustálým čtením mnoho zná. Problém nejstaršího dítěte, jeho autoritativní vystupování jsem pozorovala již v několika rodinách s větším počtem dětí.
A ještě jeden problém máme ve výchově. V 3. lekci jste říkali, že se se sníženým sebevědomím čl. nerodí, že je v dítěti vychován. Myslím na jednu svou dcerku, studovala jedenáctiletku dobře ač ne tak snadno jako studují ostatní děti. Je pomalejší, neumí si dobře rozvrhnout čas, upadá při studiu do detailů a celek jí uniká. V 11. třídě měla vyznamenání. Ale u maturity se jí stalo, že se jí najednou udělalo "okénko". Profesor, který ji znal, jí domluvil, aby se uklidnila a zkouška dopadla dobře. Ale od té doby zápasí s pocitem méněcennosti. Ke každé zkoušce jde velice neklidně, má strach, že jí zase paměť vypoví. Přestává si věřit, nespí, má žaludeční potíže. Při tom je velice houževnatá a v oboru, který si vybrala je šťastná. Její profesorka ze střední školy mi řekla, že fenomen není, že neumí prodat, co zná, že ale jako pracovnice bude spolehlivá a svědomitá. Ale tak rádi bychom jí pomohli v těch duševních rozpoloženích. Poznali to i její kolegové, kteří jí vždy před zkouškou dodávají odvahu a povzbuzují ji. Ale ona doma stále jen tvrdí, že je z našich dětí nejhloupější. Ostatní se opravdu učí lehčeji, ale tak vytrvalí a důkladné nejsou. Druhá dcerka zas je pravým opakem první. Zatím co prvá jde do detailů, tato chce zase obsáhnout vše, má odvahu. Typické je to, vaří-li někdy o prázdninách. Jedna dcerka vaří přesně dle kuchařky nebo se chodí ptát, druhá zase se nebojí pozměnit si recept dle svého. V tomto případu se projevuje povaha každé, svědomitost až puntičkářství jedné a jakási skoro ležérnost druhé. Vůbec je každé z našich 4 dětí tak jiné, ač měly výchovu stejnou. Jsou to takové protiklady, že je to až nepochopitelné. Máme dítě pořádné i nepořádné, jedno si dává záležet i na pěkném vyjadřování, druhé má zase vše "bašta". Jednotvárná výchova při více dětech rozhodně není.
Celkem ale musíme říci, že obvzláště velkých těžkostí jsme při výchově dětí neměli. Snažili jsme se jim býti přáteli, jednali jsme s nimi otevřeně a poctivě a ony nám teď odplácejí stejnou mírou. Doufáme, že se nám podařilo nestarat se jen o tělo a zájmy dítěte, ale i o jeho duši a srdce.